Böhm Jaroslav

* 8. 3. 1903 Holešov, † 6. 12. 1962 Praha

Jaroslav Böhm se narodil do rodiny berního úředníka. Studium gymnázia v Olomouci zakončil maturitou v roce 1919. S archeologií se seznámil v Olomouckém muzeu, kde od roku 1916 spolupracoval s místním kustodem F. Kovářem. Zároveň se o prázdninách stýkal s významným moravským badatelem J. Palliardim, který jej doporučil prof. Niederlovi. V roce 1919 nastoupil na pražské FF UK studium historie, geografie a archeologie. V letech 1920-1921 pracoval jako volontér v pravěkém oddělení NM pod vedením A. Stockého, poté (do 1925) působil jako pomocná síla v Niederlově semináři na fakultě. V roce 1923 nastoupil jako placený volontér do Státního archeologického ústavu, po úspěšné obhajobě dizertační práce (1924) zde pracoval jako placená výpomocná síla především na terénních výzkumech.

Se StAÚ je spojen celý profesní život J. Böhma. Po celou dobu svého působení se snažil přetvořit ústav v moderní instituci, která by stála v čele československé archeologie. V roce 1928 se stal komisařem Správní a osvětové služby (SOS), o šest let později povýšil na vrchního komisaře. Ředitelem ústavu byl jmenován v roce 1939, provedl jej složitými dobami protektorátu i poúnorového vývoje. Díky svým stykům se Z. Nejedlým se jako místopředseda vládní komise výrazně podílel na vybudování ČSAV, kam byl StAÚ začleněn k 1. lednu 1953. Böhm se stal jedním z prvních akademiků a zpočátku působil i jako druhý náměstek prezidenta ČSAV (1952-1956).

Od přelomu 20. a 30. let prováděl  Böhm archeologické výzkumy na území celé republiky: např. ve Starém Městě u Uherského Hradiště (1928), v Libušíně (1929, znovu 1949-51), v Kobylech (1931-32). Na Slovensku vedl výzkum jeskyně Domica (1933-34), zkoumal mohyly v Kuštanovicích na Podkarpatské Rusi (1929-31). Nejrozsáhlejším systematickým výzkumem v meziválečném období byl výzkum Starého Hradiska na Moravě (1934-37). Již v této době se Böhm věnoval metodice moderního výzkumu pravěkých sídlišť. Koncepci pravěku českých zemí poté shrnul populární formou v Kronice objeveného věku (1941), poznatky o našich keltských oppidech pak v knize Naše nejstarší města (1946).

Po skončení války se Jaroslav Böhm zaměřil především na obnovu StAÚ, své snahy soustředil zejména na překonání následků okupace, posléze na upevnění pozice ústavu jako ústředí vědecké a výzkumné práce. Zajistil návrat ústavu k původní koncepci činnosti, ovšem s rozšířenou tematikou, rozvinul velké systematické výzkumy, podpořil dobudování brněnské odbočky, aktivně se podílel na popularizaci výsledků archeologických výzkumů. V té době se ústav rozrostl, početný kolektiv archeologů i technických pracovníků měl k dispozici moderní vědecké i technické zázemí, podporoval užití nejnovějších metod moderního výzkumu. Böhm prosadil zřízení expozitur v nejexponovanějších oblastech (Most, Plzeň, Opava), kde ústav zajišťoval záchranu památek, ohrožených rychlou výstavbou průmyslu a státu.

Za Böhmova působení na pozici ředitele dosáhl Archeologický ústav mezinárodního uznání, jež se mimo jiné projevilo v pořádání mezinárodních akcí, např. Mezinárodního symposia o otázkách evropského eneolitu (1959). Vrcholem těchto snah pak byla organizace Mezinárodního kongresu věd prehistorických a protohistorických v Praze (1966), kterého už se bohužel nedožil.

Jaroslav Böhm zůstává v povědomí archeologické obce jako osobnost širokého rozhledu, vynikající organizátor, zakladatel moderního sídlištního archeologického výzkumu, ale zároveň jako slušný člověk se smyslem pro „grandeur“ (podle slov J. Bouzka).

P: Archiv AV ČR, fond Státní archeologický ústav 1919-1952.

D (výběr): Böhm, J. 1936-1937: Základy hallstattské periody v Čechách. OP 10, 1-246. B., J. 1941: Kronika objeveného věku. Praha. B., J. 1946: Naše nejstarší města. Praha.

L (výběr): Filip, J. 1961: Jubileum Jaroslava Böhma. PA 52 (+B), 3-12. Red., 1963: Jaroslav Böhm mrtev. PA 54, 1-2.