Budínský-Krička Vojtech (původně Budaváry)

*24. 7. 1903 Ružomberok, † 5. 1. 1993 Košice

Vojtech Budaváry zahájil na počátku 20. let 20. století studium práv, záhy však obrátil svůj zájem k historickým vědám a stal se žákem Jana Eisnera na bratislavské Filosofické fakultě (1923-27). Později odešel na krakovskou univerzitu (1927-28), kde pokračoval ve studiích. Po absolutoriu působil krátce jako gymnaziální profesor, v roce 1929 nastoupil jako kustod Slovenského národního muzea v Turčianském Sv. Martině. Odtud přešel v roce 1933 do Státního archeologického ústavu v Praze, kde byl zaměstnán jako komisař správní osvětové služby.

Ve 30. letech vykonal V. Budaváry v rámci StAÚ rozsáhlou terénní práci. Vedl řadu významných archeologických výzkumů na území celé republiky – zkoumal např. římská pohřebiště v Třebusicích a Tišicích, slovanské mohyly v Prachovských skalách, lužické žárové pohřebiště v Krásnej Vsi ad. Organizoval první prezentaci slovenské archeologie v Čechách, výstavu Staré umění na Slovensku (1937).

Úspěšné působení ve Státním archeologickém ústavu ukončil rok 1939. Na základě vládního nařízení z 23. 12. 1938 „o převzetí státních zaměstnanců slovenské národnosti do služeb země Slovenské“ byl V. Budaváry zproštěn služby v ústavu (28. 2. 1939) a vrátil se na Slovensko, v té době již jako člen Hlinkovy strany.

Ještě v roce 1939 habilitoval u prof. Eisnera na bratislavské univerzitě. V témže roce založil V. Budaváry, inspirován působením v Praze, slovenský archeologický ústav v Martině (definitivně 1942), a zároveň jej do roku 1951 vedl. Souběžně s organizací nově vzniklé instituce a řadou archeologických výzkumů působil jako profesor bratislavské univerzity (1941-51).

V roce 1951 byl V. Budaváry z politických důvodů odsouzen na 8 let, z vězení byl díky snaze J. Eisnera propuštěn v roce 1954. Vrátil se do ARÚ SAV, kde se opět zapojil do vědecké činnosti a terénního výzkumu. Vedl detašované pracoviště Archeologického ústavu SAV v Košicích (1958-74), a zůstal zde i po odchodu do důchodu (1980).

Vojtech Budaváry poukázal na prvořadý význam východního Slovenska již od doby kamenné. Zvláštní pozornost věnoval staroslovanskému období, v řadě publikací a studií zveřejnil nálezy ze slovenských mohylníků a řadových pohřebišť. Navázal na svého učitele J. Eisnera a významnou měrou se zasloužil o rozvoj slovenské archeologie.

P: Archiv AV ČR, fond Státní archeologický ústav 1919-1952.

D (výběr): Budínský, V. 1947: Slovenské dějiny I. Slovensko v praveku. Bratislava; B., V. 1959: Slovanské mohyly v Skalici. Bratislava.

L (výběr): Hrala, J. 1993: Odešel nestor slovenské i české archeologie. AR 45/3, 528-529.